b_270_270_16777215_0_0_images_22_Noble.jpg

Upozornění na knihu: Ivana Noble, Zdenko Škorko (Ed.): Kdo je člověk? Teologická antropologie ekumenicky, Karolinum 2021.

Projekt zaměřený na teologickou antropologii v programu Univerzitní výzkumná centra vyústil v kolektivní publikaci Kdo je člověk? Teologická antropologie ekumenicky, kterou vydala Karlova univerzita v nakladatelství Karolinum.

Předmluvu Aristotle Papanikalaou přeložila Ivana Noble, která pak spolu se Zdenko Širkem úvodem otevírá tento sborník s příspěvky jednotlivých autorů, vzato podle abecedy: Pavol Bargár, Kateřina Kočandrle Bauer, Viorel Coman, Denisa Červenková, Ondřej Fischer, Pavel Hošek, Petr Jandejsek, Ondřej Kolář, Tabita Landová, Ivana Noble, Tim Noble, Libor Ovečka,  Aristotle Papanikalaou, Myreia Ryšková, Zdenko Širka, František Štěch, Martin Vaňáč, Michaela Vlčková.

Základní otázka sborníku je charakterizována: „Jak porozumět tomu, co znamená být a stávat se člověkem ve vztahu k Bohu – a odtud pak ke všemu ostatnímu: k lidem, živočichům, rostlinám, krajině, kultuře, k různým formám sociálního a politického života?“ a sborník chce být „pozváním k vlastním zamyšlením nad podstatnými otázkami naší existence: Kdo jsme? Odkud jsme přišli? Kam směřujeme?“

Kniha má dvě části: ‚Rodíme se do života, který zde byl před námi‘ a ‚Jsme těmi, kterými se stáváme‘. První část knihy pracuje s ‚existenciálně hermeneutickou perspektivou‘, druhá s ‚hermeneutickou ontologií‘. Témata první části jsou: Člověk ve vztazích, Člověk a řeč, Lidé žijící v příbězích, Člověk a rituál, Bytí a rozumění v symbolickém klíči. Témata druhé části jsou: Obraz a podoba Boží, odcizený a vykoupený člověk, Člověk schopný rozlišovat, Etika, svoboda a odpovědnost, Teologický pohled na problematiku rodu, Člověk jako tvor obývající krajinu, Člověk a polis, Člověk v čase, Církev a věčnost.

Na knize je milé, že ve svém úvodu přináší v krátkosti smysl jednotlivých kapitol, to dělá knihu na první pohled komplikovanou srozumitelnější. Kniha obsahuje i krátkou zmínku o Církvi československé husitské a jejím směřování. Tato tradice není reflektována cele, je vyjádřena spíš všeobecně než  že by reflektovala antropologickou problematiku. Modernistický zájem o člověka zde zaniká, pozdější odvrat církve od poměrně antropocentrického pojetí k pojetí christocentrickému není hodnocen. Zmíněna a vyzdvihnuta je kniha Z. Trtíka: Vztah Já-ty a křesťanství (1948).

Teologická antropologie není novým oborem, ale oborem ‚moderním‘, srovnej  např. Romano Guardini: Mondo e Persona (1939), a především oborem typickým pro léta šedesátá, srovnej např. H. Berkhof: De mens onderweg een christelijke mensbeschouwing, Inleiding in de theologische antropologie (1960). Zájem o antropologii nepochybně souvisí s „dobýváním“ pozic humanismem ať již teistickým či ateistickým. Křesťanství reaguje na výzvy humanismu nejen z apologetické nutnosti, ale také z vnitřního pochopení těchto výzev. Křesťanská antropologie ovšem nikdy nezapomíná na lidský vertikální rozměr, na vztaženost člověka ke svému tvůrci a na odraz tohoto vztahu ve vztazích mezilidských.

Stejně tak kniha „Kdo je člověk“, kterou aspoň trochu sečtělým čtenářům doporučujeme, řeší otázku po člověku ve vztazích k druhému člověku a k Bohu, a jak je nyní nutné zdůrazňovat: ve svobodných vztazích.  „Být člověkem znamená vztahovat se k druhým v lásce a ve svobodě, naopak, čím více se druhým uzavíráme, tím více se vzdalujeme sebeuskutečnění. … Bůh se zajímá o „druhé“, zejména o ty, kterým se vztah upírá, kteří jsou vylučováni, odmítáni, marginalizováni: být křesťanem pak může znamenat sdílet tento Boží zájem a podílet se na proměně vztahů směrem k větší svobodě a lásce“.  

Mgr. Tomáš Novák, Th.D.