Jan Hus - 600 let v kameni a v nás

O Janu Husovi bych si sám a dobrovolně netroufal rozmáchle mluvit, natož psát. Pohled na jeho dobrovolnou a krutou smrt je v historických souvislostech něco, co po šesti staletích nelze tak
snadno předložit žákům jako látku probíranou např. v dějepise. Jsem však – a tentokráte dobrovolně a rád – pedagogem, a tak bych to chtěl odpovědně zvládnout. Tato brožura by měla být nejenom výpovědí o připomenutí národa a národu 600. výročí smrti tohoto významného kazatele, ale také jistým archivním dokumentem pro budoucnost naší země.
Na Střední průmyslové škole kamenické a sochařské v Hořicích, kde působím, není obtížné zmapovat„Jana Husa v kameni“ před sto lety (škole už tehdy bylo 31 let) a v roce 2015. Snad právě
proto bude můj příspěvek spíše o tom, jak vypadal Jan Hus nejenom „v kameni“, ale také v nás v rozestupu sta let. Možná překvapivě nezačnu tím nejznámějším, totiž Šalounovým pomníkem na Staroměstském náměstí. Začnu dílem stejného
autora v Hořicích. Myšlenka postavit Janu Husovi pomník v Hořicích vznikla v roce 1895, následně začaly dobrovolné sbírky. Lidé, kteří se tehdy skládali po korunce, žili v soustátí, které
se jmenovalo Rakousko-Uhersko, což je znát i v tehdejším názvu školy – C. k. odborná škola sochařsko-kamenická v Hořicích. Jinak řečeno, neměli jsme svoji státnost. Peněz se nedostávalo
a Ladislav Šaloun se dokonce vzdal autorského honoráře. Při realizaci prací firmou Vejs v letech 1912–1914 snad získával poznatky pro stavbu ještě většího pomníku pro Prahu. Poněkud větší četnost sochařské tvorby na Hořicku je přikládána
tradici, všude dostupnému pískovci a škole. Logicky by bylo možné předpokládat, že žáci školy, vzdálené od budovaného pomníku snad 300 metrů, měli skvělou příležitost k praktické
výuce. Tak tomu ovšem nebylo. Vídeňské ministerstvo kultu vydalo škole striktní zákaz podílet se na rozsáhlém díle o hmotnosti 182 tun. Pomník byl odhalen 5. července 1914. Za pár týdnů vypukla I. světová válka.
O historii pražského a největšího pomníku je známo více. Jeho historie začala s ještě větším předstihem, a to už 28. listopadu 1889 na zasedání českého zemského sněmu, to bylo škole pět
let. Nečekaně zde propukla hádka mladočecha dr. Josefa Šíly a prince Karla Schwarzenberga ohledně umístění votivních destiček se jmény významných Čechů, které měly lemovat na fasádě budovu Muzea Království českého. Požadavek na destičku se jménem Jan Hus vyvolal páně Schwarzenbergovu reakci: „Nepravím, že jest to vinou Husovou, nýbrž jeho učení, a to popírati nelze, že husitské učení není nic jiného než komunizmus 15. století...“ O druhou přemalbu Husa se postaral Zdeněk Nejedlý, který dal za pravdu Schwarzenbergovi. Snad díky jistému politickému hněvu nad úplným výrokem, byť z řady domácí aristokracie, vykazuje pomník takovou členitost a mnohomluvnost a byl jistou vzpourou – to máte za ty lupiče a žháře. Co je však podstatnější, tento pomník měl problém se slavnostním odhalením. V roce 1915 již naplno zuřila I. světová válka. Toto obrovské sousoší Pražané pokrývali několik dní květinami, až pod nimi údajně zmizelo – poprvé zmizelo. Podruhé tomu bylo za II. světové války, kdy bylo zahaleno nacistickými vlajkami. Dnešní sochy nemusí již být natolik mnohomluvné, spíše se drží Wittgensteinerova „O čem nelze mluvit, o tom se musí mlčet.“ Z celého jejich cyklu plastik naší školy (2015) je nejdůležitější ta v Konstanz, jelikož zde je Hus zjevně evropským formátem. Vím, že autorka plastiku popisuje jako kalich, který nelze snadno uchopit do rukou. Nelze jeho obsah, totiž pravdu, bez popálení vylít. Já v něm vidím, za špatného světla věž na šachové partii, která brání krále. Její pohyb je přímočarý a v pravoúhlých souřadnicích. V češtině je pravda a pravost významově totožná. Tím králem je autor výroku „mé království není z tohoto světa“. Ta analogie je mi nějak bližší. Tentokráte škole nikdo nezakázal přijetí tohoto těžkého námětu ani reálně vysekat všechna díla. Podpora nebyla odkázána jenom na sbírky občanů, Církve československé husitské a zřizovatele školy – Královéhradecký kraj. Máme svoji státnost, některá díla tak dostala také záštitu prezidenta republiky (Konstanz) a předsedy vlády (Husinec) a plastiky se odhalují v době míru a v prostoru střední Evropy.

Jako pedagog bych chtěl, aby si nejenom žáci školy, ale také Evropané při pohledu na zřetelně mlčenlivější plastiky, připomínali slova jednoho z mluvčích Charty 77, který pár dní před svojí –také sokratovskou smrtí pronesl tato slova: „Lidé dnes zase vědí, že existují věci, pro které stojí za to také trpět! Že věci, pro které se eventuálně trpí, jsou ty, pro které stojí za to žít“.

Josef Moravec, ředitel Střední průmyslové školy, kamenické a sochařské, Hořice

Celá brožura ke stažení zde Jan_Hus_v_kameni_a_v_nás.pdf

K zahájení akademického roku 2016/2017 na Husitské teologické fakultě UK

Vážená paní děkanko, vážení pedagogové, hosté, studenti!

Děkuji za možnost oslovit vás na začátku nového akademického roku.

V jednom z Husových univerzitních projevů slyšíme: „Vprostřed se drž, protože středem jde nejjistější cesta“ (M. Jan Hus jako univerzitní rektor a profesor. Výbor z jeho projevů sestavil dr. Evžen Stein. Praha 1948, s. 66).

Hus mluví o tzv. střední cestě. Je to cesta „mezi“. Tato cesta je svým způsobem charakteristická pro středověké husitství – utrakvismus i novodobý katolický modernismus. Tyto tradice jsou blízké právě této fakultě a také patří k důležitým duchovním kořenům Církve československé husitské. Není to snadná cesta. Neznamená to povrchní prostřednost, ale jde o cestu náročnou, spojenou s neustálým hledáním a stálým duchovním a myšlenkovým zápasem.

Studiem na univerzitě se otevírají nové obzory a je možné poznávat nové hlubší souvislosti. Platí to o oborech, které jsou na této fakultě pěstovány, a též o teologii, k jejímuž hlubšímu studiu je však potřeba zvláštní povolání.

Studium je jedinečnou příležitostí a možností vnitřního růstu. Podle rektora a kazatele Jana Husa je dvojí ohrožení vnitřního růstu toho, kdo se vzdělává. Jsou to nedbalost a příliš velké sebevědomí (Stein, s. 65). Čelit tomu lze pílí a pokorou.

Chtěl bych vyslovit srdečné poděkování za probíhající spolupráci mezi fakultou a církví, která se rozvíjí mnohými způsoby – vzdělávání duchovních a pracovníků církve, konferencemi, přednáškami a dalšími formami. Naše církev je otevřena i nadále této spolupráci a ceníme si jí.

Přeji pro práci fakulty hojnost Božího požehnání a vám studentům vytrvalost a mnoho zdaru ve vašem studiu.

Říjen L.P. 2016 Tomáš Butta, patriarcha Církve československé husitské

Jan Hus – Cesta bez návratu

Česká televize uvede 6. 7. od 20:00 (a v repríze 10. 7. od 1:05) na Čt2 nový hraný dokument Lubomíra Hlavsy podle scénáře Mileny Štráfeldové. V hlavní roli Vladimír Javorský, dále hrají Petr Štěpán, Eliška Křenková, Luboš Veselý či Miroslav Táborský, komentář čte Jiří Štěpnička.

Více na http://www.ceskatelevize.cz/porady/10356725312-jan-hus-cesta-bez-navratu/31429838011/