Soudržnost, spravedlnost, pravda!
Prosím, abyste se milovali,
dobrých násilím tlačiti
nedali a pravdy
každému přáli.

Přišel jsem do Kostnice... Proste tedy Boha, aby mi dal stálost, protože mnoho protivníků a silných povstává proti mně... Ale ničeho z toho se nebofím, ani neobávám, doufaje, že po veliké bitvě bývá veliké vítězství a po vítězství větší odměna a větší zahanbení pronásledovatelů.
List M.].Husa z Kostnice

Při svých přednáškách pro veřejnost často dostávám otázku, zda Jan Hus patří středověku, či zda již překročil práh novověku. Odpověď na ni je obtížná a vyžaduje hlubší zamyšlení nad vzdáleným světem 15. století i nad současnou, historicky zdánlivě zcela odlišnou situací. Určité vodítko naznačují písemné a obrazové prameny pocházející z okruhu obdivovatelů kostnického mučedníka.    

Asi nejstarší vyobrazení Husovy smrti se nachází na počátku takzvané Martinické bible, v sousedství iniciály schematicky znázorňující stvoření světa. Marginální glosy přímo spojují skon betlémského kazatele se čtvrtým veršem 1. kapitoly knihy Genesis: „Viděl, že světlo je dobré, a oddělil světlo od tmy.“ Jana Husa tu neznámý výtvarník srozumitelně představil jako zvěstovatele a martyra Boží pravdy, jejímž světlem ozářil ztemnělý horizont zkaženého pozemského světa. Husův žák Mikuláš z Pelhřimova, první a poslední senior táborské církve, dokonce zahájil svou kroniku datem Husova upálení, čímž dal najevo, že kazatelovu smrt považuje za vlom do dějin, za událost, která poskytla křesťanstvu příležitost vrátit se na Ježíšem vytyčenou úzkou, leč závaznou cestu podmiňující spasení.

Mistr Jan Hus na pomezí epoch

Litoměřický graduál

Obdobně, i když nikoliv tak vyhraněně, vnímala Husův význam evropská reformace. Více než sto let po Husově smrti zjistil Martin Luther s netajeným překvapením a k velkému zadostiučinění českých kališníků, jak názorově blízko má k Husovi a husitům. Z dalších případů uvedu jediný. V Malostranském graduálu, zpěvníku z druhé poloviny 16. století, figuruje Hus jako následovník anglického reformního myslitele Johna Wyclifa a předchůdce Lutherův. Štafeta je pozoruhodně výstižná: Wyclif křeše jiskru, Hus zapaluje oheň a Luther třímá pochodeň čisté víry.

         Toto zobrazení zároveň výstižně odpovídá na položenou otázku. Iluminátor příznačně umístil Jana Husa na pomezí obou epoch. Ačkoliv nechyběly a nechybějí hlasy (mezi nimi též Masarykův), že se husinecký rodák ocitl již v bráně nové doby, jeho názory i texty velí k opatrnosti. Hus, na rozdíl od Luthera i dalších reformátorů 16. věku, nikdy nepomyslil na rozštěpení Římskokatolické církve, kterou považoval za církev obecnou a jejíž jednotu uctíval jako nezpochybnitelnou hodnotu. Navzdory tomu by nebylo úplně správné vidět v Janu Husovi středověkého katolíka par excellence.

Boží pravda je aktuální i dnes

Mnohé problémy, nad nimiž se zamýšlel, chápali totiž jako naléhavé i lidé v pozdějších dobách. Troufám si dokonce tvrdit, že jsou aktuální i dnes, ač pro většinu našich spoluobčanů je Hus pouhou emblematickou figurou v galerii zmrtvělých velikánů národních dějin. Nedivme se tomu. Vždyť místo víry v spasitelnost absolutní Boží pravdy vyznává současná společnost, alespoň dle mínění mainstreamových publicistů, převážně dílčí, individuální pravdy, z nichž žádná nemá závazný charakter. Osobně však nesdílím postmoderní vidění, neboť ve svém důsledku ústí v  relativismus a vede ke ztrátě hodnotové orientace, bez níž se člověk neobejde, neboť základní, obecně lidské situace se, bez ohledu na civilizační posuny a dějinné zvraty, nemění. To je zároveň důvod, proč se domnívám, že Hus k nám nadále promlouvá, vzdor hradbě šesti uplynulých století.

I současný člověk, ať chce nebo nechce, se potýká s obdobnými problémy, které až mučivě znepokojovaly mistra Jana. Mám na mysli především vztah k autoritě, k moci, k právnímu systému, jenž s ní je těsně svázán, i k samotnému chápání práva a spravedlnosti. Pokládám proto za nutné zdůraznit, že betlémský kazatel bytostně prožíval rozpor, který prožívá nejeden z nás. Problém, zda zachovat poslušnost a úctu institucím, i když v jejich čele nestojí zrovna lidé vzorných mravů, vnímal Hus osudověji než my. Jako kněz a křesťan nemohl opustit církev, jejímž členem se člověk stává v okamžiku křtu. A nemohl tak učinit ani u vědomí, že církev spravuje zhýralý a zkorumpovaný papež, ne-li papežové dva až tři, navzájem se proklínající, hanobící a podrývající autoritu duchovní moci.

Pravda Kristova zákona

Proto Hus postavil proti nedokonalé institucionální církvi, řízené nedokonalými jedinci, ideální, neviditelnou církev Kristovu, sdružující všechny věřící předurčené ke spasení. Jeho postoj měl logické konsekvence. Je-li institucionální církev nedokonalá, poněvadž nežije v pravdě, tj. neřídí se důsledně Božím zákonem jako nejvyšší normou křesťanského života, automaticky vzniká otázka, zda jsou skutečně platné svátostné úkony každého, byť špatného kněze, a zda mají relevanci právní pořízení, jež církevní úřady vydávají z iniciativy mravně nedostatečných lidí, ne-li dokonce se zločinným záměrem. Své pojetí pražský učenec záhy rozšířil na jakoukoliv vrchnost, tj. na každého, kdo vykonává moc exekutivní, zákonodárnou i soudní. Hus nebyl revolucionář a věděl, že stanovené normy je nutné respektovat, neboť v opačném případě by se společnost zhroutila. Přesto ze svých úvah vyvodil nekompromisní závěr. Pokud jakákoliv vrchnost žije ve smrtelném hříchu, tj. v zjevném rozporu s Božím zákonem, nezastává své úřady zaslouženě a její příkazy postrádají morální opodstatnění. To je ovšem situace, kterou zakoušíme dnes a denně. Tolik diskutovaná amnestie, uskutečněná rozhodnutím prezidenta republiky, byla nepochybně vyhlášena v souladu s ústavou, přesto značná část společnosti cítí, že je v řadě ohledů amorální. 

Husovo pojetí práva úzce souviselo s jeho pojetím pravdy. Právo podle jeho mínění vždy musí být v souladu s pravdou, rozumí se s pravdou nejvyšší, pravdou Kristova zákona. Pouze v tomto smyslu lze správně vyložit Husovu devízu, v jejímž duchu se odvíjel husitský zápas: Pravda vítězí! Rozumí se pravda Boží, pravda Kristova zákona. Zní to zcela středověce, leč interpretační možnosti jsou podstatně širší. Husovo pojetí pravdy má vypjatě morální rozměr. Pravdu lze chápat jako výzvu, jako kategorický imperativ, jako maximu, o jejíž dosažení má člověk a celé lidstvo ve svém nejvlastnějším zájmu usilovat. Není na škodu, abychom si v současném marasmu tento princip připomínali a snažili se jím řídit.


Publikováno v časopise: Český zápas 27/2013 

Mapa událostí




loader



Partneři projektu

reformace konstanz koncil stredovek logo Hus banner

Uvedená práce (obsah) podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora licenci 3.0 Česko, práva CČSH

Powered by A.D.